2011/11/08

Sportovkynino ohlédnutí

Dnes jdu na operaci kolene. Pro někoho, jako jsem já, nebo lépe řečeno pro takového člověka, jakým jsem se stala za poslední rok, to je trochu mezní situace. Za posledních asi osm let, odkdy mám přetrhané křížové vazy z jednoho šíleného sjezdu v Alpách, jsem zvládla sjet nepřeberné množství dalších sjezdovek jak na lyžích (několik dokonce na telemarkových), tak na snowboardu, naběhala stovky kilometrů a nastoupala a následně seběhla desetitisíce výškových metrů.

Ještě jsem stihla odehrát několik basketbalových zápasů, rok se věnovat aikidu. Začla jsem lézt a i v parkouru jsem zaznamenala drobné úspěchy. Protančila jsem mnoho nocí a nachodila... kdoví? tisíce? desetitisíce kilometrů?

Doufám, že nebudu muset dát za pravdu těm, kteří "by do sebe nikdy nenechali vrtat". Ale i kdyby přece, jsem vděčná za to, co jsem stihla zažít po fyzické stránce, a za to, že sport není jedinou náplní mého života. Schopnost přečíst ty stovky (možná i tisíce) knih je naštěstí na zdravotním stavu mého pohybového aparátu nezávislá.

Cítím, že bych měla mít strach... asi tak jako bych měla mít strach, když jdu v noci v lese, stojím na kraji propasti nebo se ke mně temnou uličkou blíží někdo cizí. Ale stejně tak, jako to nezvládám v těchto případech, nedokážu se ani dnes skutečně bát.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář. Pravděpodobně velmi brzy zareaguji.