2011/11/12

Nic nového pod sluncem

Tak jsem asi pět dní po operaci. Nikoho doufám nepřekvapí, že mé zájmy jsou teď tedy zcela hypochondrického rázu.
Mé prozatimní soužití s bolavou nohou by se dalo shrnout do tří překvapení:

1. Dost mě zarazilo, jak moc dokáže být bolest nepříjemná a jak málo jsem schopná ji snášet.

2. Vnímám hodinu od hodiny zlepšení. Začínám mít pocit, že mám tak silné a odolné tělo, že si ho se svou ubrečenou povahou ani nezasloužím. Zcela evidentně se začíná s novou situací sžívat a napravuje, jak může.

3. Je neuvěřitelně deprimující, když nějaká část mého těla nedokáže být ovládána mozkem. S nohou dokážu hýbat všelijak (když nepočítám ohnutí – to je samozřejmě limitované), ale nedokážu ji v sedě nebo leže rovně zvednout nahoru. A tak sedím, přemlouvám ji, soustředím se na ni a snažím se sobě vsugerovat, že přece stačí jen pomyslet, a ona se zvedne... Nakonec zahanbeně zmobilizuju zdravou – pravou – nohu, aby podebrala tu levou a přesunula ji na postel / z postele / na židli /ze židle / na stůl / se stolu. A v tom mám už celkem praxi.

P.S. V pondělí jdu do školy, tak jsem zvědavá, jak dlouho tam vydržím.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář. Pravděpodobně velmi brzy zareaguji.