2011/11/10

Proč parkour a já? Inu, taky se sama dost často ptám.

Kupodivu jsem se k parkouru nedostala přes svého současného chlapce, i když si to mnoho lidí myslí. Na druhou stranu je pravda, že nebýt jeho, už bych s parkourem asi skončila, což by... vlastně zas tak velká škoda nebyla. V každém případě jsem na svou nálepku "Vencova holka" dost alergická. Ovšem, to tak prostě je – za to nikdo nemůže.

Když teď ležím v nemocnici s rozřezaným kolenem, z čehož parkour z velké části viním (ačkoli prvotní příčina byla jiná – třeba tedy parkouru křivdím, protože bych se bez něho možná ani nedozvěděla, že operace je žádoucí), necítím k tomuto sportu, který mi nikdy nešel a ani nikdy nepůjde, nic jiného než odpor.

Ale nebylo tomu vždycky tak. Úplně náhodou jsem parkour objevila na internetu, zhlédla jsem se v tomto videu, které pro mě asi bude navždy to nejlepší, co jsem kdy z parkouru viděla, a pokud se mi někdy podaří zvládnout aspoň polovinu z těchto triků, budu považovat svou parkourovou kariéru za úspěšnou.

Na prvním tréninku jsem se zamilovala do trenéra, do zlepšování své kondice a do možnosti, že bych někdy něco jako v tom videu dokázala... První dvě lásky mi zůstaly, třetí se stala láskou platonickou – zvlášť teď, když půl roku nebudu moct ani zábradlí přeskočit.

Proč se tedy pořád o tento sport zajímám (zvlášť v současné době nemůžu tvrdit, že ho praktikuju)? Miluju ten pocit, že co se dá zvládnout silou, to zvládnu – když ne teď, tak za rok za dva. Mám ráda nesmyslné dívčí happeningy, při nichž člověk pláče vyčerpáním. Mám ráda to, že pokud jde o posilování, dokážu na tréninku na rozdíl od svých některých spolusportovců (chlapců) prakticky všechno.

A i ty dílčí čistě parkourové úspěchy mám ráda – a to je zároveň důvod, proč parkour nenávidím. Když jsou úspěchy tak malé, motivace se ztrácí...

2 komentáře:

  1. To jsem rád, že jsi se k parkouru dostala přes mnou sestřihané video. Alespoň mám teď dobrý pocit, že je moje práce k něčemu dobrá :).
    Myslím, že holky to mají v parkouru na jednu stranu těžké (jsou rozumnější, slabší - i když to se o tobě zrovna říct nedá :D, je jich málo), ale na druhou stranu mají oproti klukům i své výhody. Tím, že je jich ve světě málo, je snažší "něčeho dosáhnout". Ostatní je chválí i za menší věci, v komunitě jsou opečovávané a podporované.

    Teda tak to aspoň vidím já...
    Kolenu přeju brzké uzdravení a tvým sportovním aktivitám hodně zdaru, protože žen jako jsi ty není mnoho.

    Máš můj respekt...

    OdpovědětVymazat
  2. Tvého komentáře jsem si všimla až teď (děkuji za něj) a situace už je samozřejmě dost odlišná. Minimálně pokud jde o pesimismus, který je pryč.

    Jinak je to tak, že být holka má v parkouru - a i v mnoha dalších sportech - spoustu výhod, které jsi popsal. Jen si tak trochu myslím, že mně jde parkour ještě o dost hůř než průměrné holce. Je těžké s tím bojovat a je otázka, jestli to má smysl. Život je krátký, a i když se nemají věci vzdávat po prvním neúspěchu, stejně je asi lepší věnovat se něčemu, co mi jde lépe (třeba lezení, vysokohorská turistika, běh,...).

    A s tím, že mají ženy větší šanci něčeho dosáhnout... Já sice nemám takové ambice v žádném sportu, ale stojím o uznání lidí kolem sebe... což je vlastně asi to samé, jen v menším měřítku.

    OdpovědětVymazat

Děkuji za váš komentář. Pravděpodobně velmi brzy zareaguji.