2011/11/04

Smajlíci:)


Téma tohoto příspěvku mě napadlo v souvislosti s odkazem, který sdílela na Facebooku Marie Iljašenko...
Mé názory na používání emotikonů prošly v průběhu času mnoha změnami. Od prvotního nadšení, kdy jsem si hledala jejich významy a učila jsem je rodiče, abych jim je mohla psát do textových zpráv, přes hluboký odpor a zavrhování nejen emotikonů samotných, ale i mých přátel, kteří jimi zahlcovali naši korespondenci, až po jakousi toleranci a jejich opatrné využívání.

Mám takový problém, že když si sama stanovím nějakou zásadu (jakkoli ušlechtilá a chvályhodná může být) a následně ji skutečně dodržuju, dost mě štve, když ji nedodržují lidé kolem mě. Tedy ve chvíli, kdy jsem se rozhodla nepoužívat emotikony, byla jsem neuvěřitelně alergická na všechny ty rozesmáté a uplakané příspěvky v internetové komunikaci těch lidí, kteří aniž by chudáci věděli o mém novém pravidlu, emotikony používali a používají – což jsou prakticky až na velmi ojedinělé výjimky všichni.
To byl tedy první problém, s nímž jsem se musela potýkat: Stoupající nenávist vůči bližním. Další nesnází bylo pochopitelně vzájemné (ne)dorozumění. Mám hloupou tendenci diskutovat všude a za všech okolností, za každou cenu tvrdě oponovat, i když se můj názor od "protivníka" liší vlastně jen v drobných detailech, být dost nekompromisní a psát (ano, psát, protože v přímém kontaktu nejsem zdaleka tak suverénní) ironicky. Z této kombinace se bez nejrůznějších úsměvů stává třaskavá směs. Tak jsem dosáhla toho, že si mě několik známých (včetně mého bratrance) vymazalo z přátel na Facebooku a s mnoha dalšími jsem se pohádala.
Nakonec mě mé pravidlo přepadlo ze zálohy: Se svým bývalým chlapcem jsem se dohodla, že ve vzájemné komunikaci nebudeme emotikony používat. Tato zásada přežila náš vztah, ale já už s ní mám problém – nedokážu rozpoznat, kdy co myslí vážně.

A tak tedy: Stále nedokážu smajlíky používat zcela bez zábran, ale nutno přiznat, že v době, kdy rychlá písemná komunikace tak často nahrazuje komunikaci ústní, emotikony skutečně mohou v určité omezené míře zobrazit emoce, gesta a výraz ve tváři. Tedy to, co je v přímém kontaktu naprosto automatické. Jejich užívání šetří čas dlouhého vysvětlování a většinou zamezí tomu, aby se adresát naštval pro nějakou ironickou poznámku (ať už proto, že by se jinak cítil dotčen samotným textem, nebo že by se urazil, protože ironii sám nepochopil).
Nyní většinou píšu emotikony tam, kde nejsou tolik vidět
– tedy v komunikátorech typu ICQ, výjimečně v e-mailech, někdy v komentářích na Facebooku, ale nikdy v příspěvcích samotných.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář. Pravděpodobně velmi brzy zareaguji.