2011/11/27

Úvaha uprostřed noci


Jsou chvíle, dny, někdy i týdne nebo měsíce, kdy jsem příšerně nešťastná.

Toto tvrzení vypadá buď velmi pateticky, nebo ironicky. Ve chvílích/dnech/týdnech/měsících, kdy je mi zle, má absolutní platnost – ať už je příčina toho stavu sebebanálnější. V tuto chvíli mě ovšem nic zásadního netrápí (respektive: nic mě zásadnĚ netrápí, protože příčina sama o sobě zásadní být nemusí, jak bylo řečeno výše), a tak nahlížím úvodní sdělení s ironickým nadhledem a připadá mi – jak jinak – nemístně patetické.
Dnes jsem však nechtěla psát o svých krizových stavech.

Chtěla jsem psát o tom, že navzdory slabým chvílím/dnům/týdnům/měsícům jsem velmi šťastná. Jsem šťastná, že i když žiju v časoprostoru, kde dochází k násilí, je většinovou společností odsuzováno, že navzdory přetrvávající diskriminaci, s nimiž jsou příslušníci nejrůznějších menšin denně konfrontováni, zákon ji zakazuje, že ačkoli v praxi se občas setkávám s pocitem mužské nadřazenosti, mám šanci svými schopnostmi dokázat rovnocennost obou pohlaví.
Jsem ráda, že lidský život má takovou cenu, že o něj v případě potřeby bojuje tým odborníků. Jsem vděčná za to, že bych mohla být vegetariánkou/vegankou/fruktariánkou, a přesto bych nezemřela hlady, za to, že bych mohla mít od narození nějakou nevyléčitelnou nemoc, a navzdory tomu žít. A žít plnohodnotným životem.
Jsem šťastná, že žiju právě tady a teď.

Jsem šťastná, ale jsem též velmi vyčerpaná, jak je zřejmé z právě pořízené fotografie.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář. Pravděpodobně velmi brzy zareaguji.