2012/01/02

Sanatorium Na Věčnosti

První chybu člověk udělá už na zastávce Kobylisy, když nastoupí do autobusu 102 a jede do zastávky Staré Bohnice. Na konec světa jsem jela sama – jen s řidičem. V pošmourném předvánočním dni jsem se ploužila podél plotu, skrze nějž prosvítá ticho a semtam nějaký pavilón. Jedna branka odnikud nikam, jeden zamčený vchod a po dvou cigaretách konečně hlavní vstup. Nikde nikdo, ve vrátnici zakouřeno, zpoza monitoru se vynoří hlava a posílá mě směrem, který beztak znám.
Babička se mnou nemluví, poznává mě, ale nemá o mě zájem, což je ještě horší. Po chodbách vrávorají ženy, které nepoznají svůj pokoj, ale aspoň vrávorají, říkají nesmysly, ale aspoň mluví.

V průběhu několika dalších týdnů jsem s ní mluvila, modlila se, krmila ji, těšila se s ní na Vánoce, které měla strávit u nás. Nestrávila – ranila ji mrtvice.
A teď? Prý nic nevnímá a umírá. Nemám sílu ji vidět. Nemám sílu myslet na to, jak strašně trpí, pokud ještě vůbec vědomě trpí. Není to katastrofa, když umírá starý člověk, ale je to zlé... strašně zlé.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář. Pravděpodobně velmi brzy zareaguji.