2012/02/05

To jsem já. Opět. Naštvaná, unavená, možná tentokrát skutečně bez energie...

Dojímat se svými vlastními příspěvky, které jsem se neodvážila publikovat nebo které jsem v rámci zachování psychického zdraví svých známých i neznámých nemohla publikovat, je fakt trapné.
Cítit nenávist k někomu, ke komu bych měla cítit možná ještě lásku, mírnou náklonnost, nebo maximálně lhostejnost, je stravující.
(Nenávist ne kvůli tomu, že mě opustil, ale že se mnou vůbec kdy byl. Nenávist ke všem, kteří ho nikdy neuvidí tak jako já a budou ho obdivovat, nenávist sama k sobě za to, že jsem si tak dlouho myslela, že to může být jinak. Nenávist k osudu, že jsem ho kdy potkala.)
Poslouchat smutnou hudbu (jinou neznám) uprostřed noci je pro mě nebezpečné nebo přinejmenším nevhodné.
Popíjet víno a tvářit se, že už za chvíli začnu psát něco smysluplnějšího než to, co právě píšu, je ubohé.
Hledat v tomhle světě štěstí je zbytečné. A přesto to stále dělám. A možná už za pár hodin, až se vzbudím, budu opět znovu věřit, že ho můžu najít. Aspoň na chvíli... na pár hodin.

Nenávidím nikoli ty, kteří jsou šťastní – těm maximálně závidím –, ani ty, kteří žijí svůj šedivý život a jsou v něm spokojeni – ty lituju. Nenávidím ty, kteří se mi snaží vnutit model obyčejného života bez skutečného štěstí, bez skutečného zoufalství.

Publikovat tohle je šílené, ale chce se mi. Hrozně se mi chce. Aspoň na chvíli... na pár hodin.

Aktualisierung: Jetzt, nach fünf Tagen, habe ich zu fühlen (nicht nur zu "wissen") angefangen, dass nicht nur er mich, sondern auch ich ihn enttäuscht haben könnte.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář. Pravděpodobně velmi brzy zareaguji.