2012/02/26

Nedělní chvilka poezie

Přepadla mě chvíle zoufalství nad tím, že jsem tento víkend opět nic neudělala (už bych se pomalu měla smířit s tím, že víkendy jsou prokleté), a hlavně... strašná nenávist. Opět. To, že jsem sobecká, vím o sobě už mnoho let a více či méně úspěšně se s tím snažím bojovat. Ale vždy jsem si myslela, že většina mých činů je motivována láskou. Ať už láskou k vlastnímu životu, nebo k ostatním lidem. Postupem let jsem v sobě vypěstovala trochu tolerance a velkorystosti a myslím, že neexistoval člověk, kterému bych přála něco zlého. Až doteď. Mám strach z toho, co v sobě dokážu probudit, ničí mě to. Nešťastná zamilovanost je asi smutnější, ale za nenávist, kterou teď cítím, pohrdám sama sebou. Je mi z toho špatně. A nevěřím tomu, že někdy dokážu odpustit (v hlavě ano, už tisíckrát, ale doopravdy z celého srdce...?).

Ale chtěla jsem vás dnes především povzbudit v tom ohledu, že veškeré problémy mají dočasná řešení. A když se něco vyřeší dočasně, může mít pak člověk čas a energii začít pracovat na řešení trvalém. První pomocí je toto video. Člověk se prostě nemůže utápět v depresích, když si ho pustí:

















Komu video stačí, přeji dobrou noc, kdo očekává tu slíbenou chvilku poezie, nechť čte dále. Kromě násilného vylepšení nálady totiž existuje druhá možnost, totiž najít někoho v ještě větší prdeli. Pro tento účel jsem si tentokrát vybrala člověka dnes právě 448 let a osm dní mrtvého (já vím, nestihla jsem to, ale třeba se dožiju pětisetletého výročí, a to jistě nezapomenu). Kdo už jiný by měl být ke stáru spokojen se svým celoživotním dílem než Michelangelo Buonarroti? Vizte úryvky jeho poezie v překladu Františka Halase:


Giulio Bonasone, 1546 (zdroj: de.wikipedia.org)
Výkaly obří mám kol u zápraží,
kdo hrozny jed či projímadlo bere,
ti všichni sem jen vyprázdnit se snaží.

Já naučil se moč znát, rourky steré,
kudy ven teče škvírou, zdiva kazy,
jimž se křik můj po jitru tmou dere.

Zlomen a puklý, strhán do vnitřnosti
jsem útrapou vší; smrt je hospoda má,
v níž žiji, jím, kde na úvěr mne hostí.

Mým veselím je trudná mysl sama
a odpočinkem jsou mi bědy stálé:
kdo neštěstí chtěl, Bůh mu naděl samá!

Mám čmela v džbánku, to můj hlas tak bzučí,
a v měchu ze žil, z kůže sešitého
mám v měchýři tři kaménky z mé žluči.


No, a pokud pořád nic, tak poslední záchrana je o svých problémech napsat. Sice asi není mnoho lidí, kteří to dokážou tak pěkně jako Michelangelo, ale pro ulehčení většinou postačí i skromnější literární výkony.

2 komentáře:

Děkuji za váš komentář. Pravděpodobně velmi brzy zareaguji.