2012/02/19

Nejodpornější film mého života

Dnes jsem původně chtěla psát o tom, jak je mi hezky, jak je mi smutno už jen občas, že už dokážu svému ještě před měsícem nejdražšímu přát to, že má najednou chuť dělat všechny ty věci, po kterých jsem s ním hrozně toužila, ale on na ně z nějakého důvodu neměl energii. (Není to tak úplně pravda, ale už to, že to tak CHCI, je krok dopředu.) Jsem neustále zamilovaná – každý den do někoho nového – do někoho, s kým si píšu celý den, do někoho, s kým jsem zcela nečekaně měla příležitost věnovat se znovu svému nejoblíbenějšímu sportu (ne, sex to není), do někoho, s kým jsem strávila celou noc při rozhovoru o ztraceném štěstí. Ale jsem volná. To jediné, k čemu cítím skutečnou lásku, je život.



















Ano, o tom jsem chtěla dnes psát.

Ale včera jsem byla v kině na jednom filmu, který mě minimálně ještě pro dnešní den zbavil chuti do života. Nesnáším horory, protože nevím, proč bych v sobě měla uměle vzbuzovat emoci, kterou necítím moc často, ale kterou možná o to víc nesnáším. Takže zkrátka: na horor bych nešla. Ale na film o sexuálním násilí? Proč ne... Pokud, jak se píše, se vše ve filmu skutečně při natáčení dělo, tak to přece nemůže být tak hrozné – přece tu herečku nemohli zabít. A jsem na něco zvyklá, že.
Ještě před začátkem filmu jsem svému společníkovi se smíchem líčila, jak jsem kdysi byla pohoršená, když jedna moje kamarádka chtěla jít na filmy festivalu Otrlý divák v kině Aero. Já teď už přeci jsem otrlý divák. (Teď jsem pohoršená kvůli sobě.)
Člověk, který mě na ten film vzal, je jediný člověk, o němž si dokážu představit, že bych s ním projekci vydržela až do konce, jediný člověk na světě, který je schopen to se mnou vydržet až do konce (a věřím, že jen se mnou) a o kterém si zároveň nebudu myslet, že je úchylná nestvůra. Nebudu ho jmenovat, protože se za zhlédnutí filmu stydí, takže tohle je aspoň taková moje malá pomsta.

Těžko bych mohla o samotném filmu cokoli říct. Na rozdíl od většiny komentujících na csfd si myslím, že film je dobrý. Nebo jinak: ve mně vyvolal přesně ty emoce, které vyvolat měl, včetně nezdravé fascinace. Nebyla jsem téměř schopná dojít z kina na Biskupcovu, protože jsem nevěděla, jestli se pozvracím, omdlím nebo začnu šíleně brečet.
A málem bych zapomněla na fekální předfilm, při kterém mě chytal dávicí relfex.

Závěrem: Na tento festival už mě NIKDY NIKDO NEDOSTANE!



2 komentáře:

  1. Tak teď už mi to celý taky připadá spíš vtipný a zrovna včera jsem přemýšlela, kde by se ten předfilm dal sehnat.

    OdpovědětVymazat

Děkuji za váš komentář. Pravděpodobně velmi brzy zareaguji.