2012/02/16

Opět jeden "zážitek"

Už se vám stalo, že vám během jednoho okamžiku zmizela celodenní práce? A už se vám stalo, že se vám přihodilo něco, o čem jste si mysleli, že se vám nikdy nemůže stát?
Dnes ve tři ráno mně. Dva v jednom. Celý den jsem dopisovala jednu práci, večer šla na stěnu a na večeři a těšila jsem se, že už to během noci dopíšu a odevzdám. Poté, co jsem dodělala poslední úpravy (to znamená vytvořila pevné mezery* tam, kde bylo potřeba), jsem text uložila a začala psát e-mail, do něhož jsem plánovala vložit přílohu. Ještě jsem se jednou chtěla pokochat tou prací (ona je taková hezká na pohled, když už je upravená)... Tušíte správně! Text byl přesně ve stejném stadiu, jako když jsem k němu ráno zasedla.

Těžko říct, jaké se mě zmocnily pocity. Samozřejmě jsem se pustila do zoufalého hledání v útrobách svých záloh, ale důmyslný mechanismus, který mi zpomaluje počítač každou půlhodinu, zřejmě ukládal veškerých tisíc záložek v internetovém prohlížeči, které jsem měla otevřené, zapamatovával si skutečnost, že už potisícáté poslouchám nejnovější album Radůzy (možná i tak trochu pochopil, že už ji nemůžu vystát),... ale na práci nějak zapomněl.
Třásly se mi ruce, myslela jsem, že skočím z okna, ale na druhou stranu... zmocnilo se mě zvláštní vzrušení. Asi to způsobila šílenost situace a možná i odhodlání "to prostě dopsat". Myslela jsem si, že si nic nepamatuju, ale jiný důmyslný systém – totiž můj mozek nějakým zvláštním způsobem (na rozdíl od počítače přece jen má ten přirozený software něco do sebe) zaznamenal skoro všechny změny, které jsem v textu provedla, a já jsem zjistila, že si pamatuju většinu úprav a že se mi vybaví, kdykoli se dostanu při čtení textu na příslušné místo: některé pasáže jsem dokázala přepsat i doslova tak, jak jsem je vymyslela o pár hodin dřív, věděla jsem, kde mě při čtení čeká překlep.
Byla jsem odhodlaná se na vytváření těch pevných mezer* vykašlat, ale v 6:58, po čtyřech hodinách náměsíčné rekonstrukce svého vlastního textu, jsem si je nakonec neodpustila. Když ona je ta práce tak hezká na pohled...

Než jsem vytvořenou práci uložila do nového souboru, asi čtyřikrát jsem si ji zkopírovala do různých jiných souborů pro případ, že by se ukázalo, že můj dosluhující počítač už je postižen nezvratným alzheimerem (jsem zvědavá, zda se budu chovat takto zodpovědně i nadále). Ne, je to dobré. Na průvodní e-mail už nemám kapacitu a v 7:03 práci odesílám. Konec.

Na celé kauze mě zaujalo několik věcí:
1. Když jsem si v 23:30 myslela, že jsem unavená a usnu každou chvíli, nebyla to pravda.
2. Nebylo by možné takovým tempem, jakým jsem podruhé psala ten text, pracovat vždy? Byly to poměrně jednoduché myšlenky. Nějak nechápu, proč jsem se s nimi patlala celý den, když to šlo vše zvládnout za čtyři hodiny.
3. Ten pocit! Před časem jsem si naordinovala každý den nějaký zajímavý zážitek jako léčbu svého stesku po vzrušujícím životě. Před pár dny to bylo běhání naboso ve sněhu, na valentýna dva zajímavé rozhovory s téměř neznámými lidmi (jednoho z nich jsem viděla jednou, druhého vůbec nikdy) a konfrontace se svými zvrácenými pocity. A včera/dnes? Netušila jsem, že vylezení spáry v Mammutu bude tak slabý odvar toho, co mě mělo teprve potkat...

* Pevná mezera se na mém počítači vytvoří kombinací alt+mezerník a její funkcí je zabránit zalomení řádku v určitém konkrétním místě. Naštěstí můj textový editor netrpí chorobnou touhou pevné mezery vytvářet všude, kde je "cítí", takže text vypadá relativně normálně. Pevná mezera má totiž smysl jen v případě, že by na konci řádku měla zůstat jednopísmenná souhlásková předložka (k, s, v, z). Pokud se však uvedené předložky vyskytují uprostřed řádku, je lepší nechat tam mezeru normální, protože pevná mezera se při zarovnání "do bloku" nerozšíří a text pak vypadá divně.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář. Pravděpodobně velmi brzy zareaguji.