2012/02/24

Úvaha o úvaze o smrti

Asi jste nečekali, že má včerejší příhoda zůstane bez odezvy. Navíc už mi leze na nervy diskuze pod posledním článkem, která je teď tak pěkně viditelná z hlavní strany (rozhodla jsem se, že to nebudu mazat – za komentáře si můžu sama, tak jen ať je každý vidí), a tak je načase psát o něčem normálním.

Přemýšlela jsem, kdy jsem se v životě bála, že umřu. Bylo to jednou v Norsku, kdy na mě jeden kamarád shodil na skále kámen o přibližně metrovém průměru a já jsem na poslední chvíli vyskočila do strany na nějaký skalní výstupek. Zajímavé bylo, že tehdy se mi už nepodařilo na něj vylézt podruhé. Moje tělo tehdy reagovalo na nebezpečí a odmítlo si ho nechat namluvit bez toho šutru.
Jednou jsem se bála, že se utopím na Sázavě. Moc dobře neplavu, a když jsem v panice ve vodě, tak nemůžu dýchat. Nakonec jsme ale utopily jen pár telefonů a několikery klíče. Jednou jsem se v noci vzbudila s tak strašnou bolestí, že jsem se nemohla ani pohnout – to byla jen zablokovaná záda, ale myslela jsem si, že umřu. Jednou jsem byla znehybněná bez přístupu vzduchu, před šesti lety na horách jsem se najednou lekla, že se při tak rychlé jízdě na lyžích zabiju (nezabila jsem se, ale utrhla jsem si kolenní vazy – o tom asi většina z vás ví).

Pak byly chvíle, kdy jsem chtěla umřít. Těch bylo mnohem víc a byla to období šíleného zoufalství a šílené odvahy. Doteď můžu být ráda, že jsem se nikdy v těchto časech nesetkala na ulici s nějakým násilím. Jsem si totiž jistá, že bych tehdy bývala byla bránila kohokoli třeba proti pěti chlapům. Vzpomínám si na ty pocity, kdy jsem v něco takového doufala.
Příčiny těchto stavů bývaly asi tak dvě: nedostatek lásky (ať už domnělý, nebo skutečný) nebo pocit vlastního totálního selhání.

Foto: Ondřej Oskar Wolf
Když jsem včera spadla ze čtyř metrů ze stěny na zem, první, co jsem cítila, bylo ulehčení, že jsem nespadla na nohy. (Jak by taky? Očekávala jsem, že se normálně kus proletím a odrazím se od stěny nataženýma nohama, jak se to na stěně většinou děje.) Další myšlenka byla, že se mi pravděpodobně nestalo nic vážného, jen je mi lehce špatně, točí se mi hlava a trochu mě bolí celé tělo. A třetí věc: jak se asi cítí ten chudák, který mě "jistil"?

Tak co jsem měla dělat? Dotahala jsem nahoru lano a vylezla si na druhého tu cestu, ze které jsem spadla... Až pak ve sprše jsem začala strašně brečet. Proč? Když se člověk dotýká té zoufale křehké věci, kterou dostal do užívání, a uvědomí si, jak je mu na světě krásně, že teď vůbec není ve stavu, kdy by chtěl umřít, a kolik má před sebou věcí, na něž se těší, a povinností vůči sobě a ostatním, je to zvláštním způsobem dojemné. K čemu by asi bývaly byly ty nespočetné hodiny a dny, které jsem svému tělu věnovala, kdyby se bývalo mělo zabít nebo zmrzačit jedním hloupým pádem ze stěny (zas tak pravděpodobné to asi není, ale kdo ví)? K čemu by byly všechny ty se strašným úsilím dobyté vědomosti, které v mé hlavě buď zůstaly, nebo jí ještě častěji propluly, aniž byly k užitku mně nebo komukoli jinému? Co jsem kdy udělala nezištně pro někoho, aby si na mě vzpomněl s láskou?

Je zvláštní, že až doteď jsem měla s představou krátkého života spojenou spoustu zážitků, které bych chtěla stihnout. Například kdybych věděla, že za rok umřu (těžko si takovou situaci představit, protože bych byla buď zřejmě hodně nemocná, nebo bych se musela připravovat na nějakou sebevražednou misi, ale tak čistě teoreticky), asi bych měla touhu vylézt na Mount Everest, uběhnout maraton, podívat se do pralesa,... Ale nějak mě včera napadlo, že vlastně nevím, k čemu by to bylo dobré.
Možná mám na světě nějaký důležitější úkol než uspokojovat své fyzické a psychické potřeby až do umření (a to doslova – přesně tam totiž směřuju).

A kvůli tomu jsem tak hrozně brečela, když jsem zjistila, že mi nic není. A taky proto, že jsem strašně chtěla, abych bývala měla někoho, komu bych mohla zavolat, nechat si od něho vynadat a udělat večeři a přitulit se k němu.

No, a abychom nekončili tak do smutna, tak mi to celé připomnělo jedno video.



7 komentářů:

  1. Není smrt jako smrt... Je požehnáním umřít krásně. Umřít smíchem, s pokorou, klidně - to pak jakoby smrt ztrácela něco ze své "trapnosti"... Je mým přesvědčením (od oka), že právě proto ten pláč ve sprše - kdybych takhle plakal já, bylo by to právě pro tu trapnost - "vždyť by to bylo vlastně zbytečně".

    Když přemýšlím o vlastní smrti, často si vzpomenu na film Sunshine, konkrétně na scénu, kdy hlavní hrdina ví, že zemře. Není cesty zpět. Může zemřít bezvýznamně, tak, že zemře všechen život na Zemi s ním, nebo tak, že dovede svou misi do konce. Je něco neskonale krásného, vidět ten boj s osudem a to odhodlání, proti všem pravděpodobnostem klopýtat a padat, zvedat se - a to vše pro to, aby člověk zemřel krásnou smrtí - takovou, jakou umírají hvězdy. Dát život.

    A teď nemyslím život v čistě biologickém smyslu. Myslím... Sdělit ostatním, že je pro co žít.

    OdpovědětVymazat
  2. Málokdo si může vybrat, jak umře. A zas tak na tom nezáleží. Smrt sama o sobě nemůže být zbytečná, zbytečný může být život. Kdybych se bývala včera zabila, nebyla by to moje vina, takže bych ve chvíli umírání nemohla být naštvaná na sebe. To by byla sice určitá výhoda, ale zas by mi bylo strašně líto, že tím ničím život nejen případně svým blízkým (s tím se už holt nějak počítá), ale hlavně tomu člověku, který to zavinil.

    Já sama jsem mnohokrát přemýšlela o tom, že bych chtěla umřít při záchraně života někoho jiného. Ale to je nesmysl, to se prostě moc často nestává a člověk v takové chvíli asi ani pořádně neví, co dělá. Nemůžeš ovlivnit to, jak zemřeš, ale můžeš řídit svůj život do té smrti. A já fakt nemám nic, za co bych mohla být ve svém životě hrdá. Kdybych umřela teď, vůbec nic by po mně nezůstalo. Tak nějak počítám s tím, že mám na skutky lásky celý život, ale co když ten život skončí zítra? A tím, že má po mně něco "zůstat", nemyslím nějakou stavbu nebo knihu nebo jánevímco - to je sice hrozně hezké, ale myslím spíš nějakou hezkou vzpomínku na mě. Něco, aby se mohlo říct, že přestože jsem umřela tak mladá, můj život měl smysl.

    (Normálně tohle vážně neni moje téma. Nemysli si, že se tím nějak přehnaně zaobírám, ale když už jsme to načli.)

    OdpovědětVymazat
  3. Líbí se mi, když věci, ať úž to jsou i úvahy, končí něčím odlehčujícím nebo veselejším. Například toto video.

    OdpovědětVymazat
  4. Vidíš, tak jsem se zahleděl do podivných věcí, že jsem se zapomněl zeptat, jak Ti je... Promiň, můžeš-li.

    Asi jsem nikdy nebyl smrti blíž, než Ty (kromě zápalu mozkových blan, tuším, ale to si ani nepamatuji, takže se to nestalo :)), ale dnes jsem se snažil plavat tak, abych poznal, kam až můžu... Asi jsem v krátkém záblesku začal chápat, o co Ti může v tom "až na hranu" přístupu jít. Neujišťuje se tím člověk o tom, že je vlastně naživu?

    Přiznám se, že tomu, o čem píšeš (a tomu, o čem se snažím psát já), vlastně vůbec nerozumím, což dokazuje to, že tenhle komentář píšu asi napotřetí. Ale stále jsem přesvědčený, že asi není úplně dobře se v některých věcech příliš "šťourat"... Jen... Jít dál a být s živými lidmi... Už asi nemám, co víc k tomu říct...

    OdpovědětVymazat
  5. Oskar: No jasné. Jinak by to bylo až příliš vážné.
    Petr: Věděla jsem, že jsi to Ty:) A ano jít až na hranu pro mě znamená žít. Možná je to ale určitá známka toho, že žiju nějak špatně... To si třeba myslí moje maminka: Že jsem nešťastná, a proto se vyžívám v extrémních zážitcích. Možná je lepší o tom moc nepřemýšlet, ale cokoli člověka přiměje k tomu, aby si uvědomil, že život má smysl, nebo ho nabudí k tomu, aby aspoň svému životu nějaký smysl zkusil dát, má cenu.

    OdpovědětVymazat
  6. Dobrá úvaha a skvělý video, to jsem se fakt pobavila.:-D
    Jednak jsem Ti chtěla napsat, že třeba pro mě jsi udělala docela dost, kolikrát jsi rozzářila můj smutnej den třeba tím, žes mi řekla, že mi to sluší nebo, že Ti chutnaj moje povidla. A to myslím fakt vážně, jsem opravdu ráda, že se Ti nic nestalo :-).
    A myslím, žes přesně vystihla to, co cítím já, že touhy jako vylézt na Everest nebo uběhnout maratón, kdyby nám zbýval poslední rok života, jsou vlastně tak nějak zbytečně sebestředný. Já bych určitě chtěla strávit většinu vyměřenýho času s rodinou a kamarádama. Ale jak se tak znám, určitě bych se i hodně trápila a bála, co bude s rodinou, až tu nebudu, přemýšlela o tom, jak umřu, co jsem nestihla,... Takže těžko říct, jestli bych opravdu ten vyměřený čas využila líp, než tak, jak žiju teď. Vlastně jsem docela spokojená se svým životem. Což ale asi i souvisí s tím, že nemám žádnou silnou touhu tu po sobě něco zanechat. Naopak, kdybych teď umírala, tak by mě nejvíc trápilo právě to, že tu někoho zanechám...

    OdpovědětVymazat
  7. Dík. Já sama umím psát jen tragicky, takže si pro odlehčení musím půjčovat jinde. Je skvělé udělat někomu radost nějakým velkým činem, ale občas stačí právě jen málo. Zní to příšerně sluníčkově a vegetariánsky, ale mám pocit, že stačí nechat sebou proudit pozitivní energii. Když mám chuť někomu říct něco hezkého, tak to prostě řeknu. Vzpomínám si na několik cizích lidí, kteří mi řekli něco pozitivního, překonali ten odstup, co mají cizí lidi mezi sebou. A to dokáže strašně dobře proslunit den (i taková pokladní v Tescu to dokáže).
    Já taky nemám potřebu tu po sobě něco zanechávat. Nebo aspoň ne něco ve smyslu napsané knihy nebo postaveného domu. Spíš bych chtěla mít pocit, že jsem nežila zbytečně, že se někdo někdy radoval z mé přítomnosti, že jsem třeba někomu dala něco, co si ponese celý život.

    OdpovědětVymazat

Děkuji za váš komentář. Pravděpodobně velmi brzy zareaguji.