2012/03/08

Requiem za knihy

Vy všichni, kdo s napětím očekáváte další článek, vězte, že už o jeho námětu přemýšlím velmi dlouho. Dokonce jsem i několik článků začala psát: První byl o usmíření a pokoji v duši, ale byl moc osobní, takže zůstal v konceptech. Druhý měl být o tom, jak jsem v dobré fyzické kondici, když dokážu opilá a na podpatcích běžet asi kilometr na autobus a nebýt po tom ani zadýchaná, ale ten by byl moc nafoukaný. Kromě toho jsem nastydla a po této eskapádě mě už třetí den bolí palec u nohy, takže to nakonec s tou skvělou kondicí a zdravím asi nebude tak horké. Třetí článek, který také skončil v konceptech, byl o Wittgensteinovi, ale za prvé mu nerozumím, za druhé jsem o něm psala do školy (pokud jde o verdikt, tak jsem ještě stále udržována ve sladké nevědomosti) a za třetí jsem ho ještě ani nedočetla. Plánovala jsem tedy napsat článek o neskutečně vtipné knize My filologové od Nietzscheho, ale dnes jsem o ni přišla. Výměnou za námět.

Knihy nedočtené
Kdysi jsem četla knihu Tři pokusy od Petra Handkeho. I první dva pokusy (Pokus o únavě a Pokus o jukeboxu) jsou skvělé, ale když jsem se v Pokusu o vydařeném dni dočetla, že jeden z nejspolehlivějších receptů, jak zažít NEvydařený den, je ztratit právě rozečtenou knihu, byl to jeden z těch nemnohých okamžiků v moři set tisíců stran, kdy přesně víte, že to je ono.
Je poměrně dost knih, které jsem nezvládla dočíst do konce, ale neexistuje nic horšího, než když jste té možnosti zbaveni násilím. Nejen že to zkazí den, ale zkazí to i tu knihu samotnou. Kniha je odsouzena k věčnému nedočtení. Tak jsem poprvé v životě ztratila knihu někdy ve dvanácti letech. V názvu bylo něco se zajatkyní a jednalo se o zbeletrizovaný příběh Marie Stuartovny od spisovatelky Eleanor Hibbert (vydaný pod pseudonymem Jean Plaidy).* Nikdy jsem tedy nečetla o tom, jak probíhala její poprava.

Zdroj: en.wikipedia.org

Další fatální ztrátou byly Vlny od Virginie Woolf. Dodnes jsem neodpustila svému anonymnímu kolegovi z nácviku Hanušova Requiem, že knihu z té Státní opery sebral. Též zůstala nedočtena.
Asi před měsícem jsem ztratila v Žabce v Kaprově ulici Ovidiovo Umění milovati v krásném poetickém překladu Ivana Bureše. Když jsem si šla knihu okamžitě půjčit, abych ji mohla dočíst, překlad Dany Svobodové mě znechutil tak, že dílo opět zůstalo nedočteno.
Když jsem dnes opět vstupovala do Žabky (už tam nikdy nevrkočím – beztak je to tam příšerně drahé a jsou tam protivné prodavačky, když si kupujete mrkev), říkala jsem si, že tentokrát tam knihu nenechám. Jenže to už jsem ji pravděpodobně ani neměla. Ještě jsem se stihla pochlubit Fischerové, že čtu Nás filology, které nám minule doporučovala, ale když jsem si je chtěla vyndat z batohu, byli pryč.

Řekněte mi, kdo je ten, kdo za mnou chodí a mé knihy sbírá? Chci je zpátky.

Zdroj: www.pianolessons.com

*Jde mimochodem v rámci žárnu o velmi dobré knihy. Za celou dobu, co jsem její knihy četla (a bylo jich skutečně dost), jsem se nikdy nesetkala s nějakou historickou nepřesností nebo výmyslem.

6 komentářů:

  1. Vlny Vám dám ke státnicím, ale opravte jí to příjmení.

    OdpovědětVymazat
  2. Jinak Umění milovati jsem zkoušel číst co robě asi devítileté a asi nenašel, co hledal, nicméně jeden verš mi utkvěl a provází mě dodnes: "Hleď též, ať z nosní dírky chloupek neleze ven."

    OdpovědětVymazat
  3. Věděla jsem, že si to mám po sobě přečíst, ale hrozně jsem spěchala.
    Jinak Umění milovati je podle mě skvělé a dodnes velmi inspirativní, ale je pravda, že když jsem to zkoušela kdysi a čekala jsem, že to bude něco jako ten Fromm, tak jsem byla dost zklamaná.

    OdpovědětVymazat
  4. Začínám mít pocit, že dřív vylezu na Mount Everest, než udělám státnice.

    OdpovědětVymazat
  5. OK, k Everestu Vám je kdyžtak dám taky.

    OdpovědětVymazat

Děkuji za váš komentář. Pravděpodobně velmi brzy zareaguji.