2012/04/26

Manic Street Preachers, ale recenzi nečekejte

Na začátku musím předeslat, že fakt NEMÁM ráda koncerty. Nechápu, proč bych měla za několik set/tisíc poslouchat ve stoje, v zakouřeném a upoceném prostoru něco, co si můžu poslechnout v lepší kvalitě doma.
Nicméně když před několika týdny naše rodina pojala plán jít na koncert Manic Street Preachers, připadalo mi to jako skvělý nápad, jak upevnit rodinnou soudržnost. Kromě toho se mi některé písničky docela líbí. Pro mou maminku, jakkoli samozřejmě podporuje rodinnou soudržnost, neexistuje nic horšího než koncerty, takže výsledná sestava vypadala takto: já, moje sestra, táta, bratranec, sestřenice a strýc.

Jak se koncert blížil, celé se mi to zamlouvalo míň a míň. Jsem nastydlá, den předtím jsem absolvovala čtyřhodinové Běsy V Celetné a pustila jsem si na zkoušku jedno album a zjistila nejen to, že se mi ta hudba vlastně moc nelíbí, ale navíc že kromě dvou písniček skupinu vůbec neznám. Ale už nebyla cesta zpátky, takže když jsem kolem osmé vyjížděla z domu, mohla jsem jen závidět mámě, která šla na víno s jednou naší společnou kamarádkou.

Přibližně v půl deváté už jsem postávala v zakouřené Lucerně, bavila se s bratrancem, hádala se se sestrou a popíjela předražený džin s tonikem. To ještě hrála předkapela, takže jsme si mohli povídat. Když se někdy po deváté konečně "Menici" objevili, sestra jakýkoli další hovor zakázala (poněkud zbytečně – stejně nebylo slyšet vlastního slova) a já jsem se začala odevzdaně pohupovat do rytmu a snít.


Po chvíli jsem se však nemohla ubránit pocitu, že jsem jak ten divný člověk onehdy v K4, který si koupil kávu a hodinu seděl a koukal před sebe. S tím rozdílem, že tady to dělají všichni, ale že v K4 se aspoň nekouří a ten mladík tam mohl sedět. Tak jsem si řekla, že se můžu klidně přesunout někam na vzduch, sednout si na schody a rozjímat tam. Sedla jsem si do jednoho z nejvyšších pater Lucerny, poslouchala a snila.
Po chvíli se však syndrom pocit-muže-z-K4 vrátil, a tak jsem po chvíli marného boje sama se sebou vytáhla knihu. Před svou rodinou jsem byla v bezpečí: sestřenice pařila v kotli a ostatní se potloukali někde na nižších balkónech a hledali nejlepší poměr faktorů vzduch, hlasitost a viditelnost (poměr, který já jsem vyřešila poměrně uspokojivě a především velmi rozdílně od nich). Přesto jsem byla nervózní, že by mě snad přece někdo mohl...


"TYVOLE, JAKEŠOVÁ!!! KDO JINEJ BY SI MOHL NA KONCERTĚ ČÍST??? CO TADY DĚLÁŠ?"

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář. Pravděpodobně velmi brzy zareaguji.