2012/04/09

Slavný tak dlouho plánovaný běžecký výlet dopadl poněkud neslavně

"Ráno jsem samozřejmě zaspala, protože jsem měla do tří do rána nějakou práci, a tak jsem vyrazila z domova až autobusem v 10:22. V 10:58 mezi Velkou Chuchlí a Radotínem se mě začíná zmocňovat vzrušení. Nikdy jsem dlouhý – tedy 20 km a výš (popřípadě 2 h běhu v hornatém terénu) – běh neměla naplánovaný. Respektive měla, ale v průběhu běhu jsem to vzdala. Všechny dosavadní delší běhy vznikly spontánně, když jsem měla chuť běžet stále dál a dál."

... Takže toto jsem si zapsala na svůj papír, kde jsem měla podrobně rozepsanou trasu, v těch 10:58. Ještě plná optimismu a odhodlání. Na plánu bylo asi 30 km z Černošic přes Karlštejn do Dobřichovic. Povzbuzena ještě živou vzpomínku na dvou a půl hodinový běh v Dolomitech jsem se těšila, že běh v českém terénu mě bude bavit stejně. Nevím, proč jsem si myslela, že 30 km na Karlštejnsku zvládnu uběhnout za 3 hodiny. V Itálii jsem neměla žádný odhad vzdálenosti – běžela jsem stále dopředu a hlídala jsem si, abych se stihla včas otočit a nebyla tak bez vody a bez jídla příliš dlouho, a tak mě ani nenapadlo, že jsem ve skutečnosti uběhla asi velmi krátkou trasu.
"Bez vody a bez jídla" – toto byl další problém dnešního běhu. Tentokrát jsem totiž měla kromě několika kil navíc (rozuměj kila, která jsem za poslední dva týdny přibrala) ještě asi čtyřkilový batoh s vodou, jídlem a oblečením (a ještě knihou samozřejmě – jsem v tomto ohledu trochu nemocná...).

Nu, tak jsem vyběhla z Černošic vzhůru po modré, ve Vonoklasech se napojila na červenou (trasa královny Elišky nebo tak něco) a přes Karlík doběhla pod Karlštejn, kde jsem si dala oběd v podobě hroznového vína a minerálky. Pokračovala jsem nic zlého netušíc po žluté do Hlásné a Zadní Třebaně, jak jsem měla naplánováno. Na dalším rozcestníku, kde jsem měla za sebou asi 17,5 km cesty, už jsem začínala mít pocit, že to s těmi třiceti kilometry zřejmě neklapne... To nejhorší mělo však teprve přijít.
Byl to úsek po silnici proti šílenému větru a následné odbočení na modrou. Divila jsem se, proč jsem při tom příšerném stoupání nemožným terénem pořád potkávala různé mnohem schůdnější cesty bez značek. Doma jsem potom zjistila, že na vrchol, na nějž jsem se drápala, vede normální cesta klikatící se po vrstevnicích. Tu ovšem modrá značka tvrdohlavě ignoruje a razí si cestu rovnou vzhůru... a následně střemhlav dolů.

Na 21. kilometru své trasy jsem objevila spásnou směrovku: Řevnice ŽST 5,5 km. Ano má trasa měla mít ještě pokračování minimálně pět dalších kilometrů, ale na ty už jsem neměla. Celková délka tedy nakonec byla asi 26 km.


A co je na tom nejvtipnější? Trvalo mi to skoro čtyři hodiny. Jistě, říkám si, že jsem občas dělala zastávky, místy jsem nějakou dobu hledala značku, trochu jsem bloudila, byl to neschůdný terén v kopcích, měla jsem batoh na zádech,... ALE ČTYŘI HODINY!!!


JAK ASI DOPADNE TEN MARATON???


P.S. Od příchodu domů jenom jím a pořád mám strašný hlad. Takže zřejmě ani plánovaný vedlejší efekt – totiž trochu se přiblížit své původní váze – se nebude konat.

P.P.S. Ne, teď vážně: Běh je úžasná věc, neuvěřitelně jsem si to užila a užiju si i maraton, ať už na něm dopadnu jakkoli.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář. Pravděpodobně velmi brzy zareaguji.