2012/07/28

Pentax K1000

Jsem zvyklá, že se mi život mění po skocích, ale teď nevěřím vlastním očím, když se dívám na poslední článek. Jako kdyby to byl někdo jiný, kdo četl Bernharda na koncertě (ne snad, že bych teď četla něco jiného).
A vlastně už jsem tou dobou překračovala do nového životního období, což jsem asi tušila, ale rozhodně nevěděla. Probouzela jsem se z jednoho snu do druhého. (Copak bych mohla někdy přestat snít?)
Chtěla jsem psát o maratonu 13. května, ale ten byl pouhou vzpomínkou už před startem. Opět trávím život v horečce. Jako obvykle. Minimálně jednou za dva roky. Na jaře.
Jak psát o pocitech, o nichž se nedá veřejně psát, o nichž se nedá psát vůbec, které by se ani neměly cítit? O pocitech a emocích, které jsou vzpomínkou na minulé city a steskem po nich? Jak psát o opojení výjimečností, které v sobě skrývá touhu po konvenčním, tradičním a obyčejném?

Začala jsem fotit. Trošku. Tak strašně moc jsem nechtěla. Hrozně dlouho jsem hrozně moc nechtěla fotit. Poprvé jsem si nastavila clonu, zaostřila na objekt, nastavila čas... a nic nevyfotila. Bála jsem se, že pokazím jedno filmové okýnko a že mě focení začne bavit. Po dvou měsících jsem se fotila v zrcadle. Objektem jsem byla já a člověk vedle mě, který mi všechny potřebné parametry nastavil.
Potřetí jsem si všechno nastavila sama. Můj fotografický objekt nemohl fotit, protože řídil. Otálela jsem strašně strašně dlouho...
Je zvláštní, že člověk přímo v okamžiku pořizování snímku nevidí. Focení na analog není zajímavé z toho důvodu, že by snad bylo o tolik náročnější, ale proto, že je vzpomínkou na obraz, který jsme ve skutečnosti nikdy neviděli: Měsíc jsem si nebyla jistá, zda jsem při jízdě autem stiskla spoušť na slunci nebo ve stínu.
Naštěstí (?) jsem velmi brzy měla jiné fotografické starosti. Objevila jsem analog Pentax K1000 po dědovi. Během jednoho dne, na jehož začátku jsem nevěděla, které tlačítko co znamená, se mi podařilo vyfotit celý film, který byl ve foťáku vložen zcela nový a neporušený od roku 2006, vyplašit se, že jsem foťák rozbila, následně film osvítit a nechat jeho trosky vyvolat:


Má nová zábava se stala posedlostí, jen to kouzlo se částečně ztratilo. Zdá se, že budu muset buď začít fotit pořádně, nebo se naučit fotografie sama vyvolávat.




A přece to má nějaký přínos: rozzářené oči mého druhého dědy, když mu vyprávím, že i s jeho foťákem (Exa Ihagee) zkouším fotit, a jeho probuzení z letargie, když se ho ptám na rady a zkušenosti.

5 komentářů:

  1. chacha, našla si mě Milánkova kámojda! jestli se nepletu, komentovala jsem ti fotky na fb, že? jsou super!
    prokrastinace v době prázdnin je zcela v pořádku, go ahead!

    OdpovědětVymazat
  2. Ano ano! Děkuji za ocenění. Ale obávám se, že po zhlédnutí Tvých fotek budu v publikování těch svých trochu opatrnější. Ty Tvoje jsou skvělé. Pokud se mi podaří probudit dědu z letargie a získat od něho nějaké staré Flexarety, možná budu taky občas fotit na čtvercový formát. Tvoje fotky jsou mi inspirací, stejně tak jako komentáře Tvého (anonymního) kamaráda.

    OdpovědětVymazat
  3. ale prosimtě, bereš to moc vážně. já si můžu dávat na blog klidně jednu fotku za druhou, mně stejně nikdo moc nesleduje a slavná nikdy nebudu, takže to vybírám pečlivě jenom pro svůj vlastní pocit (+ taky těch fotek moc nemám, 12 snímku na jednom filmu je holt 12 snímků). s flexaretem to může být fajn, já jsem o něm přemýšlela před jašikou.
    pokud jsem inspirací, nemohu si přát nic lepšího :) můj anonymní kamarád je starý muž, který ještě zažil éru analogů a tak se snaží občas rádoby erudovaně a nostalgicky přispívat do diskuze, za což se samozřejmě nezlobím, ale dřív si dost rýpal :) (a taky měl asi proč, hehe)

    OdpovědětVymazat
  4. Vážně... no, beru asi všechno příliš vážně:) Já samozřejmě nepoznám, jak moc jsou jeho komentáře relevantní, ale minimálně jsem pro mě zajímavé z toho důvodu, že mohou poukázat na něco, čeho bych si normálně vůbec nevšimla.
    Jinak flexarety jsem u dědy objevila tři a teď mám v jedné z nich první film, tak uvidíme, co z toho vyleze. Pokud někdy budeš v Praze, ráda se s Tebou potkám.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. no vidíš to, předevčírem jsem byla v praze a sháněla jsem kohokoliv, kdo by se mnou strávil čas. a tvůj komentář čtu až teď. áchjo, tak jindy. a jaké konkrétně flexarety? říká se, že nejlepší je VI.

      Vymazat

Děkuji za váš komentář. Pravděpodobně velmi brzy zareaguji.