2012/08/29

Filip s Davidem

Mluví sprostě, ačkoli je jim teprve šest let. Neposlouchají, žalují na sebe navzájem, házejí po sobě houskou a pak mají hlad, perou se v metru pod nohama ostatních cestujících,...

Je mi líto, že se nedokážu vžít do jejich situace. Jistě, asi taky nikdy plně nepochopím muže, ale dítětem jsem někdy skutečně BYLA*, a přesto už nevím, jaké to je. Nedokážu cítit, jakou mají orientaci v prostoru, jestli z té skluzavky skutečně spadnou, nebo ne. Nedokážu vnímat, jak složitým slovům, větám, příběhům mohou rozumět. Jak vysvětlit slovo "vzor", "klesnout", "ztuhnout", "dojem"...? Jak vysvětlit, proč jsou na hrobech kříže? Jak přesvědčit, že na hřbitovech nestraší? Co je to křesťan?
Je mi smutno z představy dětství. Člověk je tak žalostně sám, i když je s kamarádem, škemrá o pozornost dospělých, s nimiž ho to nebaví. Nemůže si číst...

A pak vidím, jak na hřišti opatrně vozí malou holčičku na kolotoči.
A odpoledne sleduju Filipa z okna tramvaje: drží se svého tatínka za ruku, míří do slíbeného McDonaldu a pláče. Nestihl mi dát pusu na rozloučenou.



*Dnes bez anatmana prosím.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář. Pravděpodobně velmi brzy zareaguji.