2013/03/11

Co všechno mě rozbrečí

Všechno. Samozřejmě. A to i v případě, že zamlčím to, o čem se nedá mluvit. Začínám mít pocit, že toho na blogu o sobě prozrazuju víc, než bych chtěla/měla. Tak se moji rodiče nějakým nedopatřením dozvěděli, co jsem dělala na koncertě, moje intelektuální kamarádka, čím prokrastinuju, a můj kamarád, jehož jsem se rok snažila přesvědčit, že nejsem romantická (a už se to pomalu začínalo dařit), po přečtení některých příspěvků odhalil, že jsem ve skutečnosti tak kýčovitě sentimentální, melancholická a nostalgická, že se to málokdy vidí.
Představuju si, jak budu jednou slavná... potom si budu psát dva blogy: jeden inkognito, kde si budu namlouvat, že mě lidé zbožňují, i když si mě nespojují se známým jménem, a jeden veřejně, kde si budu užívat popularity plnými doušky. Do té doby jsou bohužel mé myšlenky (snad) zajímavé jen právě pro ty, kteří mě znají, a tak mi nezbývá nic jiného, než prozrazovat slabosti svého charakteru/vůle/intelektu/sebejistoty/.../...

V první řadě mě samozřejmě rozbrečí ona prostá skutečnost, že nikdy slavná nebudu. Ach ano, možná bych chtěla být, ale nemám dost silnou vůli, dost silné nadání a vlastně asi ani dost silné chtění. A tak mě rozbrečí, že nemůžu být štastně normální a normálně šťastná. Pravděpodobně.

Diplomka. Nebo spíš její neexistující koncept.

Nepřeberné množství literatury, které nebudu mít za celý svůj život čas přečíst.

Wong Kar-Waiova melodramata (My Blueberry Nights přeci jen ne), špatné i dobré válečné filmy (proto je nesnáším – špatné i dobré).

Mé kuchařské schopnosti.

Šovinistické knihy/části knih.

Velké věci. Smutně velké věci: Velké zraněné zvíře, jehož se všichni tak trochu bojí, ale především zpovzdálí čekají, až umře. Jako ten dům na Staroměstské.

2 komentáře:

  1. http://www.novinky.cz/bydleni/reality-a-finance/295665-dum-na-kocande-v-praze-se-ma-zacit-opravovat.html

    OdpovědětVymazat
  2. To je dobrá zpráva. Zrovna nedávno (a ono nedávno může být klidně i půl roku, nebo dokonce rok celý) jsem přemýtala, jestli si dům pamatuji v jiném stavu než dezolátním. Skoro jsem nad tou zkázou brečela, je mivždycky líto, když něco (nebo někdo) starého a krásného chátrá. A ráda si pak o takových místech či lidech vymýšlím příběhy z minulosti.

    OdpovědětVymazat

Děkuji za váš komentář. Pravděpodobně velmi brzy zareaguji.