2013/05/10

rozmarná praha deštníková

nikdy jsem ho nenosila. pouze v krátkém období kolem svých dvanácti let, kdy jsem chtěla vypadat dospěle (kdovíproč). jinak jako malá pláštěnku, na táboře takovou tu úplně průhlednou mikrotenovou, aby mě všichni obdivovali, že i v 10 °c chodím jen v triku (tehdy jsem měla na na kůži ochranný film – nevím, kam se poděl), na island na kolo jsem si vzala pončo, stejně jako mnoho mých kamarádů a kamarádek – nikdy nezapomenu na tu chvíli, kdy jsme si je všichni oblékli a vyrazili jako parta pojízdných upírů proti větru: většině se ponča roztrhala a ostatní je sundali, protože se do nás opřel vítr jako do plachet a cesta vpřed byla nemožná. od té doby jsem nikdy pláštěnku neměla, nosila jsem sportovní drahé bundy: jedna se roztrhala na faerských ostrovech, druhá se probarvila na oblečení a peníze, které jsem dostala po reklamaci zpět, jsem propila. pak jsem přestala věřit na déšť v horách a cestovala bez bundy. bouřky jsem přečkávala v nádražních zastávkách, na katolických farách, nebo v hospodách, kde celé hodiny nepřišel číšník. ale na vrcholech a mezi nimi bylo vždycky krásně.

ale nikdy deštník. bála jsem se, že ho rozbiju, někde zapomenu, že někoho nabodnu, že se pod něj postavím jak pod okap a nevšimnu si toho. až dnes. během práce běhám po praze a přenáším knihy v tašce bez zipu. nemohou zmoknout. od své spolubydlící jsem si vybrala ten nejstarší, samozřejmě černý, protože černobílý nemáme. najednou jsem si začla všímat ostatních spoluhoubiček: všechny vypadají jak zmoklé slepice, ačkoli právě zmoklé nejsou. ani si neuvědomují, jak vypadají směšně pod obřím kloboukem. spousta slepic má takový ošklivý obyčejný černý jako já, často rozbitý. když nastupují do tramvaje, většinou jim nevadí stáhnout deštník už dřív, aby měly lepší výchozí podmínky pro zabrání místa, zato když vystupují, tvoří těsně za dveřmi konkávní nebo konvexní hradbu podle toho, zda vy chcete zrovna vystupovat nebo nastupovat.

moc mě to s ním nebaví – v tramvaji se špatně čte a slepice zabírají ještě více místa než obvykle (mě nevyjímaje). kdybych ale někdy doopravdy chtěla svůj deštník, tak by vypadal takhle:


nebo takhle:


p.s.: jelineková do třiceti taky psala bez velkých písmen.

2 komentáře:

  1. Dneska jsem stála před Fildou a Radek s Ondračkou šli zrovna na oběd. Radek měl šedé sako a černý deštník a vypadal velmi britsky. Vedle něj šel Ondračka ve svém indickém ohozu, a deštník měl fialový. Ta dvojice vypadala úplně dokonale.
    (Já mám samozřejmě deštník červený, což ale asi nikoho nepřekvapí. Nejvíc dada si ale připadám, když jdu s taškama v nákupu, a proto jdu v hustém dešti se složeným deštníkem v ruce, jako dneska.)

    OdpovědětVymazat
  2. Vlastně si spíš Tebe nedokážu představit s nákupem... Jinak deštníková úfarová dvojice musela být výtečná. Ke mně teda deštník fakt nesedí, přidržuju si ho, protože se bojím že se obrátí, a vykukuju zpod něj, jako kdybych se před někým schovávala.
    Kromě toho už jsem ho za dnešek stihla rozbít a zapomenout v práci.

    OdpovědětVymazat

Děkuji za váš komentář. Pravděpodobně velmi brzy zareaguji.