2013/07/08

Zábava letního podvečera

Když můžeme za nějaké vykonané dobro obdržet odměnu již předem, když může důsledek předcházet příčině a když může téct jedna řeka z minulosti do budoucnosti a druhá ve stejném korytě z budoucnosti do minulosti, proč by se nemohly duše (nebo svazek příčin) převtělovat do minulosti?

Mohla bych se tedy po své smrti převtělit do kamene nebo do stromu, které tu jsou již několik staletí. Nekonečný svět, s nekonečným množstvím duší. Všechno se jednou musí stát, a tak jednoho dne porodím sama sebe, nebo se budu stále vracet já sama ta stejná, protože kauzalita nezná časové omezení – věčný návrat téhož. Všechno se musí nekonečněkrát stát, a tak budu sama sebe rodit stále. „Člověk nerodí v bolestech, člověk rodí bolest“, sebe sama.
A nebo je duše jen jedna, rozmnožená nesčíslněkrát napříč časem. Nebo dvě, které se jednou rozhodly stvořit svět. „Jednou“... možná se až zítra rozhodnou. A v témže okamžiku se znovu sejdou, aby svět zničily. Ale pokud jsou jen příčinou, a nikoli časovým počátkem světa, pak svět nikdy nezačal a nikdy neskončí.

Kdybyste si měli vybrat svou nejhezčí vzpomínku a s ní pak prožít věčnost... cožpak byste si nezvolili budoucnost, s veškerým nekonečným bohatstvím potencialit?

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář. Pravděpodobně velmi brzy zareaguji.