2013/08/18

Nesouvislé úvahy nad Deleuzem a feministickými filmovými teoriemi

Filmy klasické hollywoodské éry byly točeny muži (až na jednu výjimku), o mužích a pro muže. Divákovo (respektive divaččino; ta si ovšem musela nasadit mužské brýle) potěšení spočívalo na jedné straně v identifikaci s mužským hrdinou, na druhé straně v pohledu na ženu jako objekt. Dlouhé záběry tváře Rity Hayworth v Gildě nebo v The Lady from Shanghai, jemně rozostřené s pableskujícím světlem na kůži, představují čirou krásu určenou k mužské potěše, Gene Tierney se v první polovině Laury ukazuje pouze jako obraz na zdi, do něhož se hlavní hrdina zamiluje, aniž by znal „originál“, Lauren Bacall v Dark Passage vidí divák zpočátku přímo z pozice hlavního hrdiny, a tak se žena mimo mužský pohled ani ukázat nemůže.*
Jak se na filmovém plátně zjevuje žena, popsala mimo jiné Laura Mulvey ve Visual and Other Pleasures. Jakožto postrádající penis představuje hrozbu, s níž se může muž vyrovnat dvojím způsobem: buď ji zneškodní, což je cesta sadismu a voyeurismu (po vzoru Hitchcocka), nebo ji vyvýší na nedotknutelnou pozici a učiní z ní fetiš (jako Sternberg).

Podobnou – totiž mužskou – perspektivu volí Gilles Deleuze ve své eseji Présentation de Sacher-Masoch z roku 1967. Komplementaritu sadismu a masochismu, nejen propagovanou psychoanalýzou a ukotvenou ve všeobecném povědomí, ale často i uznávanou samotnými členy BDSM** komunit, Deleuze popírá:

„Opravdový sadista by nikdy nepřipustil masochistickou oběť (v Justýně jedna z obětí mnichů vysvětluje: „Chtějí prolévat slzy obětí: poslali by pryč jakoukoli dívku, která by sem přišla dobrovolně.“).“
(Deleuze, str. 40–41)

Myslím, že toto stanovisko by dokázala většina lidí přijmout. (Sadismus je koneckonců vnímán jako ta „nebezpečná úchylka“, která je možná jen o něco lepší než pedofilie, zatímco masochista je „ten divný, kromě toho jsou to většinou ženy – mají to v sobě, tak jakápak rovnoprávnost...“) Proč by však masochista nemohl chtít – za předpokladu, že onen by se uvolil – být týrán sadistou?

„Mučitelka v masochismu nemůže být sadistická právě proto, že se nachází uvnitř masochistické situace, je její integrální součástí, realizací masochistické fantazie. Patří do masochistického světa nikoli v tom smyslu, že by měla stejné choutky jako mužská oběť, ale protože „sadismus“ jejího typu bychom u sadisty nikdy nenašli; je jakoby dvojníkem nebo odrazem masochismu.“
(Deleuze, str. 41)

Dva způsoby vidění světa Deleuze podává prostřednictvím interpretace děl markýze de Sada a Leopolda von Sacher-Masocha. Sadismus se snaží nastolit tyranský zákon, právo silnějšího, které je převrácením (ne však zrušením) stávajícího řádu. Fantazie sama o sobě nemá smysl. Sadovi hrdinové vytvářejí encyklopedii hrůzy, ale nikoli pouze teoreticky: vše se musí uskutečnit. Opakovaně. Stále znovu a znovu. O čemkoli libertin sní nebo mluví, to je následně uvedeno do praxe.
Masochista odmítá realitu, žije ve fantazii. Sacher-Masoch popisuje scény, které nejvíc ze všeho připomínají živé obrazy: vztyčená žena v kožešině s bičem nad hlavou, hrozící gesta, trest neustále oddalovaný. Fantazií jsou i pouta, jimiž je hrdina znehybněn, protože na počátku odevzdal ženě svá práva formou smlouvy. A tak to je ve skutečnosti on sám, kdo se dobrovolně zřekl svobody, ale kdo zároveň určuje pravidla. Masochista potřebuje učit, vzdělávat. I pro něj je žena objektem, jakkoli vyvýšeným na pozici fetiše.
Sadismus a masochismus jsou dva různé světy kolem různých subjektů, které se nechtějí a nemohou potkat.

Tolik Deleuze. Do psychoanalýzy se – ač je zajímavá – nebudu příliš pouštět, do desexualizace a resexualizace masochistického subjektu též ne, neb jí příliš nerozumím. Raději zkusím vysvětlit dvě věci, které mi na textu vadí, ale jak se alespoň jedna z nich dá literárně a společensko-interpretačně využít.

1. Chybějící ženské hledisko: Ačkoli Deleuze tvrdí, že nezáleží na pohlaví obětí a tyranů, přesto ho podezírám, že ho ženy jako aktérky „úchylek“ příliš nezajímají. Chápu, že vychází z románů dvou mužů-autorů a že se nesnaží o žádnou politicky korektní analýzu, ale čtenář se nemůže dost dobře ubránit tomu, aby nebral jeho sugestivní text za platný pro fenomény sadismu a masochismu obecně. A tam už má schopnost ztotožnit se buď s otcem spolčeným s dcerou a týrajícím matku, nebo s potlačeným otcem vyzdvihujícím matku na úkor dcery nutně trochu pokulhává.

Celé je to (samozřejmě) geniální nápad, který dobře řeší, jak se vyrovnat s „jiným“. Paralela se zobrazením ženy v klasickém Hollywoodu je více než pouze náhodná, sadismus a masochismus jsou dva způsoby, jakým může člověk (v našem případě muž) ovládnout svět. Zároveň bych mohla najít mnoho dalších paralel – Lyotardovu „lyrickou exaltaci“ a „živý obraz“, negativní a pozitivní diskriminaci,... Samozřejmě, že tyto dva přístupy nejsou komplementární v tom smyslu, že by se někdy mohly sejít a najít společnou řeč. Subjekt je vždy subjekt a běda, když se ho nějaký jiný subjekt pokusí ovládnout; ani potlačení, ani fetišistický obdiv se nestanou rovnoprávným vztahem.

Zde je kupříkladu podle mě klíč k pochopení základního neporozumění mezi Erikou Kohutovou a Walterem Klemmerem v Pianistce, románu Elfriede Jelinekové. Erika odpovídá Deleuzově (resp. Sacher-Masochově) charakteristice: je masochistka a učitelka a doručí Walterovi dopis/smlouvu, kde se snaží klást si podmínky. Walter Klemmer je subjekt ze světa sadismu. Muž (zvlášť pokud jde o texty Jelinekové) vždy vyhraje...

2. Sugestivní zobrazení sadismu a masochismu: Ačkoli mám pocit, že Deleuze skutečně řeší obecnější otázky než dvě specifické úchylky dvou specifických spisovatelů (abych pravdu řekla, ačkoli jsem textu snad víceméně porozuměla, zatím jsem nepřišla na to, o čem Deleuze vlastně píše), nakonec je to sadismus a masochismus, co ho zajímá. A co zajímá mě. A co mi vadí. Kdo je podle Deleuze ten „opravdový sadista“, který „by nikdy nepřipustil masochistickou oběť“? Sadista nebo sadistka většinou (pokud vím) rád/a působí bolest a rád/a ovládá, ale zároveň přejímá za svou „oběť“ i určitou zodpovědnost, v krajním případě se o ni stará a živí ji (ačkoli já sama nikoho takového neznám). Rozhodně však neplatí, že by chtěl/a svého otroka nebo otrokyni zničit, a troufám si tvrdit, že i kdyby mu/jí pohled na reálné nedobrovolné utrpení jiných lidí třeba i mohlo působit slast, většinou by z toho neměl/a radost, natož aby se na tom toužil/a nějak podílet.
V některých případech tomu tak může být, ale od takového člověka se lidé, kteří sami sebe označují za sadisty, zpravidla distancují. Sadista se nerovná zločinec. Sadista je celý člověk, s morálním cítěním více či méně kompatibilním s většinovou společností (jako kdokoli jiný), který má pouze specifické sexuální potřeby, jež může uspokojovat k potěšení druhé strany (tedy masochisty/ky). Takový vztah většinou kombinuje rysy obou světů, jak je popsal Deleuze: Navenek to občas vypadá, že oběť s týráním nesouhlasí, ale cosi jako „smlouva“, jejíž podmínky určuje masochista, existuje v ústní podobě.
Podobně funguje masochismus. Nevěřili byste, jak těžké je přesvědčit někoho, kdo nemá sklony k sadismu, aby přijal tyranskou roli. Kromě toho má dotyčná osoba ze zážitku spíš trauma, a pokud se náhodou situace „nějak vymkne“, následky bývají mnohem horší než v případě všedních sado-masochistických her dvou a více lidí, kteří jsou obeznámeni s pravidly.

Není to samozřejmě tak jednoduché. Sadistické sklony jsou nutně poněkud rizikové a věřím, že lidé praktikující BDSM mohou sami sebe nebo sebe navzájem psychicky zraňovat, aniž by si to uvědomovali. Ale kde berou všichni tu jistotu, že „normální“ sex je v tomto ohledu bezpečnější?

Literatura:
1. Casetti, Francesco: Filmové teorie: 1945–1990, 2008. (Překlad – mimochodem dost špatný – Helena Giordanová, it. orig.: Teorie del cinema 1945–1990, 2004.)
2. Deleuze, Gilles: Masochism: Coldness and Cruelty & Venus in Furs, 1991. (Překlad Jean McNeil, fr. orig.: Présentation de Sacher-Masoch : La Vénus à la fourrure, 1967.)
Poznámka: Citované úryvky jsou mým překladem z anglické verze.
3. Jelineková, Elfriede: Pianistka, 2005. (Překlad Jitka Jílková, něm orig.: Die Klavierspielerin, 1983.)

* Kupodivu právě v této části hrdinka jedná samostatně. Jakmile se hlavní hrdina zbaví obvazů a změní se v Humphreyho Bogarta, kamera se přesune na něj a Bacall jako dějotvorný činitel zmizí.

**BDSM = Bondage & Discipline + Domination & Submission + Sadism & Masochism.

2 komentáře:

  1. M. Č.
    Ta distinkce mezi sadomasochistickým sadistou a sadistou opravdovým mi přijde celkem přesná. Sadomasochistický vztah je jen určitá hra, v níž se účastnící vzájemně sexuálně realizují. Není myslím důvodné předpokládat, že osoby, které se běžně oddávají bičování nebo poutání v rámci sexu budou mít stejné postoje i v jiných situacích. Bolest je tady jenom určitý fetiš, vůči kterému se jednoduše někteří staví aktivně a těm se říká "sadisté". Ten inscenovaný charakter obvyklého sadismu hezky ukazuje, jak je v praxi sadista v submisivním postavení vůči masochistovi, který může pomocí bezpečnostního výrazu kdykoli styk ukončit a je tak fakticky sám tou dominantní osobou navzdory své roli.
    Naproti tomu opravdový sadista žádné hry nehraje. Působení bolesti a ponížení jej uspokojuje celkem nezávisle na kontextu, stačí pouze, aby oběť skutečně trpěla, nikoli utrpení jen hrála, jak tomu je v obvyklém sadomasochismu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mně připadá, že se dá sadista tak, jak ho popisuje Deleuze, lze rozdělit na dvě složky:

      1. Sexuální vzrušení spojené s dominancí a působením bolesti.
      2. Nezájem o cítění druhé osoby.

      Tu první má deleuzovský sadista společnou s "mým" sadistou, zatímco tu druhou třeba s nějakým masovým vrahem, jehož činy nejsou sexuálně motivovány.
      Sadista je podle mě sadistou i v případě, že nikdy nic sadistického nezkusí (ani v rámci obvyklých BDSM pravidel), stejně jako pedofil je pedofilem, i pokud ve skutečnosti dětem neubližuje a ubližovat nechce (pouze si to třeba představuje). Řekl bys třeba, že "opravdový homosexuál" by nebyl schopný zplodit děti? Nebo že ten, kdo žije celý život v heterosexuálním svazku, a je přitahován svým pohlavím (tedy se homosexuálně "nechová", ale pouze homosexuálně "cítí"), není homosexuál?

      Mně totiž především děsí ta "špatná reklama", kterou Deleuze sadismu dělá. Bojím se, aby se na sadisty nepohlíželo jako na nebezpečné existence, které bychom měli "pro jistotu" někam zavřít, protože co když jejich "opravdový sadismus" propukne v plné síle.

      V některých zemích je například BDSM chování zakázané, což mi připadá špatně, i kdybych náhodou věřila, že BDSM je nějak špatné "ve své podstatě". (Což si třeba myslím o prostituci, ale stejně mi připadá lepší, když je legální a právně pod kontrolou.)

      Vymazat

Děkuji za váš komentář. Pravděpodobně velmi brzy zareaguji.